Koupací stroje

Touha osvěžit se v horkých dnech v chladivých vodních vlnách je velmi stará a podléhaly jí i dámy. Jenže jak tuto záležitost vyřešit v dobách, kdy slušné děvče nemohlo na veřejnosti ukázat ani kotník?

Řešení se našlo: vůbec se nenechat vidět! Tedy vstoupit do vody tak, aby osoba zůstala před zraky ostatních skryta. Kvůli pohodlí byla vytvořena zařízení, která umožnila plavkyni dopravit co nejdále k místu, kde se mohla ponořit a nespatřena setrvat. Dáma pokojně nastoupila suchou nožkou na břehu.

Koupací stroje se začaly objevovat kolem poloviny 18. století, prý proto, že se tehdy ještě běžně nepoužívaly plavky a lidé se koupávali nazí.

Byla to záležitost přímořských států, především Británie, také Francie, Německa, Spojených států... vyžadovala pozvolně svažující se pláže, umožňující dopravit Bathing machines dále do moře.

Vozy připomínající maringotky, někdy jen kryté plátnem, někdy opatřené slunečníky a baldachýny, vždy však nezbytnými schůdky, po nichž mohla vodomilka pohodlně sestoupit do vody. Nebo se do ní, v bezpečné vzdálenosti od dotěrných zraků, s potěšením vrhnout.

Koupací stroje se udržely hluboko do 19. století. K původnímu účelu, co nejcudněji dopravit dámu na místo, kde by si mohla zaplavat, přibyly další možnosti – především pohodlí koupajících a poskytnutí zázemí. Proč si nepoklábosit s přáteli přímo v moři?

Samozřejmě, že to, co se dělo poblíž koupacích domečků, mnozí považovali za lákavou podívanou...

Koupací stroje posloužily i jako praktické převlékárny. Jenže moře není Tálínský rybník, takže při sílícím vlnobití se postkoupelová toaleta snadno mohla změnit v riskantní záležitost.