Vyšlo dne 28.3.2016

Tam okolo Levoči

Levoča, Karl Frech, dřevořezba

Kolikrát už jsem slyšela úvahy na téma, oč by bylo krásnější žít "tenkrát". Protože tehdy, před dávnými časy, tehdy to bylo jiné, pojmy čest a sláva nebyly vyprázdněné, muži byli skutečnými muži a ženy skutečnými ženami a lidé žili naplno...

Nuže, posuďte sami.
Mám pro vás jeden příběh, který by se dnes již odehrát nemohl, protože dnes už je to jiné, než to bylo tehdy, před dávnými časy, tam okolo Levoči.

Začalo to ve 14. století. Vcelku standartní situace – král se dostal do sporu s některými poddanými, a v tomto sporu mu zase jiní poddaní pomohli, to vše, jak bylo tehdy zvykem, za řinčení zbraní a s proléváním krve. Byl to spor mezi uherským králem Karlem Robertem z Anjou a Matúšem Čákem Trenčanským. Obyvatelé Levoče se postavili na stranu krále, přitom však přišli o svého rychtáře, který padl v boji. Král pak z vděčnosti rozšířil levočské území až k místu, kde statečný předák města prolil svou krev, a stvrdil své rozhodnutí slovy: „Krvi levočského rychtáře je dána síla získat zemi“. Levočští tuto větu připsali ke svým právům a výsadám, jež si v následujících dobách nechali dalšími panovníky znovu a znovu potvrzovat.

Uběhly roky, uběhla staletí.

Přišel rok 1700 a s ním novoroční hony. Tehdy se poblíž společné hranice setkali lovci: z jedné strany spišský podžupan Pavol Görgey s družinou a z druhé měšťané z Levoče v čele s rychtářem Karolem Kramlerem. Stalo se, že podžupanův oblíbený pes přeběhl na levočské území, kde ho rychtář zastřelil. Görgey ránu oplatil, postřelil rychtáře a odejel.

A jak se zachovali levočští vlastenci?
Vzali svého zraněného rychtáře na ruce a odnesli jej... Ale ne k ošetření.
Odnesli svého rychtáře na Görgeyovo území a nosili ho tak dlouho, dokud z jeho těla kapala krev. A podle dávného a stále platného práva tak rozšířili levočské državy o velký kus země.