Almanda – má láska

Ještě se mě na to nikdo nezeptal. Ale kdybych někdy dostala otázku, který jediný tanec by měl člověk pro období renesance ovládat, bez zaváhání bych řekla, ať je to almanda.

Almandy jsou dnes poněkud opomíjené, což je podle mě škoda, protože jsou to velice příjemné a přirozené tance, které při vynaložení poměrně malého úsilí mohou vyvolat velký efekt. Možná ale připadají příliš obyčejné. Možná je to tím, že ty, jejichž zápisy se dochovaly, se zdají být až příliš krátké, nebo moc jednoduché, nebo (u Arbeaua) nejednoznačné. Možná je zatím málokdo hraje tak, aby to tanečníky zvedlo ze židle. Nevím.

Ty, které jsou zapsané, jsou si navíc podobné jako vejce vejci, je to skoro totéž... vždycky 4 double dopředu a pak nějakou variaci, což se stále opakuje, nebo je variace na začátku a pak 4 double dopředu – a zase se to má pořád opakovat. Je to nezáživné? Nemyslím. Podle mě je to skvělý základ, na němž se dá vystavět působivý taneční styl.

Němci to v renesančních časech brali jako samozřejmost, a i když také přejímali tance jiných zemí, svého osvědčeného německého stylu (v jiných zemích zvaný allemande) se nevzdávali. Shakespearův současník, George Chapman (c1559 – 1634) ve svém dramatu Alphonsus Emperor of Germany odráží tuto skutečnost slovy:
"We German have no changes in our dances
an almain and an up-spring, that is all."

Stačí umět základní krok a umět s ním nápaditě naložit. Základní krok totiž není těžký a má navíc tu příjemnou vlastnost, že se dá zatančit prakticky na cokoli, pomalého i rychlého – a to v sudém i lichem skočném rytmu. K tomu ještě znát několik variací – a můžete směle a hrdě vyrazit na dobový parket, pokud nehrají zrovna pavanu Belle qui tiens ma vie nebo něco stejně známého ve všech končinách od Finisterre po Ural.

Samozřejmě, pokud chcete dělat tanec přesně podle zápisů, pak se naučíte jednu, možná více choreografií podle anglických rukopisů Inns of Court, což je bezesporu dobrý způsob, jak se k historickému tanci postavit.

Jen by byla škoda na tom ustrnout. Myslím si totiž, že naučit se přesně jednu konkrétní choreografii almandy a trvat, na tom, že almandu tančíte jen takhle, protože to je přesně podle zápisu, a pak ji vlastně nikdy nikde netančit, protože vám zrovna nezahrají přesnou hudbu (ze stejného zápisu), to je jako naučit se jednu konkrétní variaci blues a skálopevně trvat na tom, že blues vždycky takhle a nikdy jinak a vždycky jen na Sentimental Journey.

Nebo si vážně myslíte, že se v renesanci neimprovizovalo?