Když jsem se poprvé v tanečních textech italské renesance setkala s výrazem pianelle, nechtěla jsem věřit vlastním očím. Neboť byly zmíněny v popisu provádění sequiti scorsi, tedy drobných běhavých krůčků. Výraz pianelle znamená trepky nebo pantofle, a to jsem tehdy naprosto odmítla, a protože (po velmi dlouhééém hledání) jeden z italsko-českých slovníků konečně nabídl pro překlad i  výraz střevíce, využila jsem toho, a nějaké pantofle v souvislosti s tancem zcela pustila z hlavy.

Copak se dá tančit v nazouvacích pantoflích, které není snadné udržet na noze ani na houpačce??

Máme v taneční historii tance, které k dokonalému provedení vyžadují nemalé množství obtížných kroků. A jsou i takové, které mají krokový repertoár tak jednoduchý, že si v nich vystačíte vlastně jen s chůzí, a přesto v nich můžete zazářit svou elegancí a přesvědčivým provedením.

Jenže... Musí to být chůze, která je v souladu s hudbou, a navíc elegantně a půvabně provedená. Což je ne každému dáno a je třeba se to naučit a procvičovat. Upozorňovali na to taneční mistři už za dob renesance.

A museli tehdy vídat strašlivé věci. A určitě ne jen u prostého lidu, jehož zpodobnění tance vidíme na obrázku Sebalda Behama:

Když si ráno dopíjím svůj čaj (a je to pořádně veliký hrnek), často se bavím tím, že si na Pinterestu dohledávám obrázky – nejsem jistě jediná, kdo tam nachází zdroj inspirace.

Tak jsem si v sobotu ráno zkusila do vyhledavače na Pinterestu zadat jméno jednoho z nejslavnějších renesančních tanečních mistrů a byla jsem zvědavá, co si kdo z krásných rytin jeho sbírky uložil na nástěnku.

Nevypadla ani jedna.

Přestože popisy tanců ve sbírkách Fabritia Carosa a Cesara Negriho jsou velmi návodné a podrobné, představa, že lze podle nich tance zrekonstruovat zcela přesně tak, jak se tančily za života autorů, je dosti iluzorní. Tyto popisy nebyly a nejsou určeny těm, kteří styl ani tance neznají vůbec a chtějí se je naučit. Byly určeny znalcům – buď jako podpora paměti pro připomenutí toho, co se naučili v tanečních lekcích, nebo jako upozornění na často pozorované chyby a rady, jak se jich vystříhat. Neméně iluzorní je předpoklad, že existuje jeden jediný správný výklad tance a že rekonstrukce musí přinést jediný správný výsledný tvar tance.

Proč tomu tak je?

Ne, nebude řeč o známém svůdníkovi ani o menuetu z Mozartovy opery Don Giovanni. Dnešní článek chce vzdát úctu jednomu z nejúspěšnějších levobočků 16. století, který se zapsal i do dějin tance.