Instrument pro taneční hudbu

Obdivujete housle jako dokonalý hudební nástroj, který svými ušlechtilými tóny dokáže pozvednout lidskou duši a naplnit ji vytouženou harmonií? Tak je představuje i opera Dalibor, v níž si uvězněný vladyka žádá housle proto, aby si hrou připomněl mrtvého přítele, jenž ho sladkými tóny tolikrát potěšil...

Ve skutečnosti by se načekal.

Za krále Vladislava Jagellonského, kdy se má Daliborův operní příběh odehrávat, housle pravděpodobně ještě ani nebyly, vznikly až v průběhu 16. století. A dlouho nebyly určeny k poslechu. Byl to nástroj určený k tanci. Vlastně měly tehdy housle podobnou pověst, jako dnes akordeon.

Pro tanec jsou housle ovšem skutečně ideálním nástrojem, a to hned z několika hledisek: dobře se stěhují, kam je třeba, mají dostatečně průrazný zvuk, nenudí(!) a v rukou dobrého houslisty dokážou zahrát tak, že další nástroj ani není zapotřebí, což prakticky znamená, že není třeba platit dalšího muzikanta - ekonomické faktory byly důležité i v dřívějších staletích.

Ten pán na obrázku výše je vyobrazen ve sbírce Orchésographie Thoinota Arbeaua z roku 1589. Je to Mistr (Maître) Guillaume, k němuž se Arbeau s Capriolem vydají s prosbou, aby jim přehrál tabulaturu k branle double:

Housle byly oblíbené i při výuce tance. K výše uvedeným výhodám se přidává další - při hře na housle lze mluvit a tedy udělovat pokyny, rady a výtky. Ne každý učitel tance měl svého mistra Guillauma, někteří se museli doprovázet sami.

A někteří taneční mistři používali i miniaturizovanou verzi housliček, "pošetky" (pochette), pojmenovaných podle toho, že se daly nosit v kapse (poche).