K jaru a jeho zpodobnění patří pohodová atmosféra, usmívající se krásné dámy nebo ještě lépe páry, květiny, procházky v přírodě... Ano, kouzlo přírody, která se probudila po dlouhé a tíživé zimě a rozvíjí se do nové krásy těšící smysly a duši. Bez radostně a čile šveholících ptáčků by to samozřejmě nešlo. I naši předkové nahlíželi na ptáčátka jako na symbol jara, ovšem způsobem, který nás možná překvapí.

Touha osvěžit se v horkých dnech v chladivých vodních vlnách je velmi stará a podléhaly jí i dámy. Jenže jak tuto záležitost vyřešit v dobách, kdy slušné děvče nemohlo na veřejnosti ukázat ani kotník?

Řešení se našlo: vůbec se nenechat vidět! Tedy vstoupit do vody tak, aby osoba zůstala před zraky ostatních skryta. Kvůli pohodlí byla vytvořena zařízení, která umožnila plavkyni dopravit co nejdále k místu, kde se mohla ponořit a nespatřena setrvat. Dáma pokojně nastoupila suchou nožkou na břehu.

Valčík, stále živý a stále tančený, dnes považovaný za tanec velmi důstojný a konzervativní, měl ve svých počátcích zcela jinou pověst a docela průkopnickou úlohu, ba dokonce svedl vzbudit i pohoršení. Skoro se tomu nechce uvěřit, protože dnes těžko najdete něžnější formu tance...

Text, na nějž tu uvádím odkaz, není můj, chci však na něj upozornit, protože má velice zajímavé téma: ovlivnění empírové módy antikou i v oblasti šperkaství. Možná budou některé informace i překvapivé – věděli jste například, že v letech 1810-15 nosily pruské dámy jako symbol vlastenectví šperky z litiny, protože své zlaté šperky věnovaly na financování pruské armády?

Empír, Regency, Napoleonika, klasicismus... jak stručně a výstižně nazvat období zahrnující pozdní 18. a rané 19. století? Není snadné pojmenovat tuto událostmi nabitou dobu jedním slovem, už kvůli odlišnému vývoji v různých zemích.