Uvedený obrázek bude nejspíš dobře znám všem, kteří si dohledávali obrazový materiál k empírové módě. To ale nebyl jeho původní účel, důležité tu totiž nejsou šaty, byť mohou inspirovat, ale nohy a to, co se s nimi děje – takže i proto mají dámy tak krátké sukně.

Jde o ilustraci z knihy anglického tanečního mistra Thomase Wilsona An Analysis of Country Dancing (1811) Uvedené pozice nejsou Wilsonovým vynálezem ani anglickou specialitou, jejich původ je starší a souvisí s propracovaným francouzským stylem belle danse z doby Ludvíka XIV. Dodnes zůstaly součástí tance klasického, jenom baletky vytáčejí nohy ještě více.

Každý, kdo to s dobovým tancem myslí vážně, by si zobrazené pozice měl skutečně osvojit.

Jistě nemusím vysvětlovat, co to jsou a k čemu sloužily dávné taneční pořádky, ty malé zdobné lístky, knížečky, i další hezké věcičky se seznamem tanců, k nimž se tužtičkou zapisovala jména... Mnohé dámy si je uchovávaly jako milou vzpomínku na příjemné večery svého mládí. Kdo chce, může se nechat unášet svou fantazií a představovat si tu romantiku, když přišel kavalír a slečna s uzarděním sledovala, jak píše své jméno k prvnímu valčíku. A kdo chce, může se realisticky zamyslet nad tím, jak asi bylo slečně, když se dívala do svého tanečního pořádku na třeba pouhá dvě zapsaná jména. Protože ona knížečka nebyla kouzelná a tanečníky nepřičarovala, o to se musela postarat slečna sama svým půvabem, chováním, a svou taneční a společenskou dovedností.

Zároveň se můžeme zamyslet nad tím, zda tato půvabná dobová záležitost může být prospěšná na dnešních dobových bálech.

Dobová vyobrazení jsou pro nás cenným pramenem při studiu starých tanců a tanečních zvyklostí, musíme ovšem brát v úvahu důležitý fakt – obraz není fotografie a schopný umělec dokáže nakreslit cokoli. Proto, pokud je to možné, je třeba konfrontovat ikonografické prameny s dalšími zdroji. Dataci obrázku se mi nepodařilo najít, ale zjevně směřuje ke druhé polovině 19. století. A z té doby už se tanečních příruček dochovalo poměrně dost.

Fabritio Caroso ve své druhé sbírce Nobiltà di Dame z roku 1600 značně rozvinul své úvahy o tanci ve zjevné snaze dovést toto umění k větší dokonalosti. Pamatoval přitom i na situace "mimo tanec", takže najdeme i doporučení adeptkám tanečního umění, jak si mají počínat při tanci tehdy, kdy tančí pouze jejich partner a na ně přijde řada až za chvíli.
A přestože dámy v tuto chvíli "nic nedělají", taneční mistr je nabádá, aby v takových situacích nezůstaly zcela nehybné a nevypadaly tedy jako sochy.

Když jsem tu před časem přiznala svou osobní taneční úchylku, totiž že nemám ráda přidržování sukní při tanci, zároveň jsem také napsala, že za určitých okolností sukni přizvednout možné je.

Pojďme se tedy podívat alespoň na několik dobových obrazových ukázek, jak správně na to.

Je to už dost let zpátky, kdy jsem téměř vyděsila jistou zahraniční lektorku tím, že jsem si při gagliardě opřela ruce o boky. Uklidnilo ji až ujištění, že je to jen při tréninku a při tanci už to dělat nebudu – byla přesvědčena, že je to pro dvorský způsob tance zcela nevhodné. Toto gesto však bylo možno spatřit i v kruzích nejvznešenějších. Dáma na obrázku má být totiž francouzská královna Margot.

Před časem jsem dostala na jednom ze svých tanečních seminářů zajímavou a nečekanou otázku: Co je mou úchylkou?

Neboť každý taneční mistr a učitel tance prý má "něco", čím se liší od ostatních, něco typického, co vyžaduje, na čem nekompromisně trvá, nebo naopak nesnáší a naprosto netoleruje... prostě svou taneční úchylku.