Počátek 20. století přinesl v Americe zcela nový taneční trend. Americká mládež začínala být znuděna tanci, které ve společnosti tančívali už jejich prarodiče a inspiraci našla v novém hudebním stylu, výrazně ovlivněném černošskou hudbou – ragtime. Vznikaly tance využívající typický synkopovaný ragtimový rytmus – one-step a two-step (předchůdci foxtrotu) a maxixe, jiné napodobovaly a karikovaly pohyby zvířat (Grizzly Bear, Turkey Trot, Bunny Hug, Camel Walk). Latinská Amerika přispěla další charakteristickou novinkou, jíž bylo tango. Styl černých tanečníků dal vzniknout svéráznému tanci zvanému cake walk, který našel využití i v nových, lehce potřeštěných čtverylkách. Černoši ovšem dlouho nesměli vystupovat v prostorách pro bílé, takže tam nový tanec ze začátku tančili běloši s černě pomalovanými obličeji. Žádoucí bylo předvést originální bizarní tanečně akrobatické variace na hudbu a kdo sklidil za své vystoupení největší aplaus, dostal dortík – cake, proto cake walk / cakewalk.

Poprvé mi tu fotografii nadšeně ukázal jeden muž, kterému se líbila jako skvělá momentka. Když jsem se s ní setkala později, byla vyložena jako demonstrace mužského harassmentu.

Není ani jedno ani druhé. Dvě americké dívky, cestovatelka Ninalee "Jinx" Allen Craig a fotografka Ruth Orkin, se roku 1951 setkaly ve Florencii a domluvily se, že spolu vytvoří obrazovou dokumentaci toho, co prožívá samostatná žena v cizí zemi, v době, kdy taková činnost pro samotnou ženu nebyla běžná.