Z hlediska astrologie, vysoce uznávané a ceněné ještě v období renesance, patří pod Venušinu vládu vše, co je spojeno s krásou, harmonií a láskou. Venuše je proto patronkou krásných žen, milenců a všech, kteří pěstují krásná umění – včetně hudebníků a tanečníků.

Kdo? Samozřejmě tanec.
Nemíval to v minulosti v křesťanském prostředí jednoduché. Jedněmi sice oblíben, milován a s chutí provozován, jinými, jejichž slovo mělo ovšem velkou váhu, naopak kritizován a hanoben jako činnost slušného člověka nehodná. Ne nadarmo ještě ve druhé polovině 16. století začínaly některé taneční traktáty, včetně Arbeauovy Orchésographie, úvahami o vhodnosti tance a jeho obhajobou. Bylo třeba vytvořit protiváhu, protože mravokárně odsuzujících textů bylo napsáno a vysloveno opravdu hodně.

Už dříve jsem psala o tom, že taneční témata se na starých vyobrazeních sice objevovala, ale často jen jako doprovodná. A někdy je musíme i pozorně hledat.
Naopak se někdy stává, že je z obrazu jako ilustrační vyjmut právě jen takový taneční motiv, který pak koluje po různých stránkách tištěných i internetových, a v popisu se dočtete nanejvýš "Středověký tanec" nebo "Kejklíři", jako u toho následujícího. A pak hledejte zdroj!

Hudební nástroje můžeme klasifikovat z více hledisek – podle způsobu hraní, doby vzniku, použitého materiálu... Odtud je už jen krůček k žertíkům typu: "Hudební nástroje dělíme na hořlavé a nehořlavé."
Instrumenty lze třídit i podle účelu, k němuž jsou určeny; jsou-li účely vznešené a ušlechtilé, přenáší se tyto vlastnosti i na užívané hudební nástroje.