Je to už dost let zpátky, kdy jsem téměř vyděsila jistou zahraniční lektorku tím, že jsem si při gagliardě opřela ruce o boky. Uklidnilo ji až ujištění, že je to jen při tréninku a při tanci už to dělat nebudu – byla přesvědčena, že je to pro dvorský způsob tance zcela nevhodné. Toto gesto však bylo možno spatřit i v kruzích nejvznešenějších. Dáma na obrázku má být totiž francouzská královna Margot.

Série tanečních lekcí věnovaná italskému stylu tance 16. a 17. století, který byl oblíben v celé tehdejší kulturní Evropě. Lekce jsou určeny jak začátečníkům, kteří tento styl dosud neznají, tak i zkušenějším, kteří si jej chtějí lépe zažít, postavit na solidní základy a zdokonalit jej, ale i těm, kteří si chtějí obohatit repertoár, nebo si prostě vyzkoušet, jak se tančilo za časů císaře Rudolfa II.

Dnešním příspěvkem bych ráda přinesla trochu jiný pohled na jeden rozšířený taneční mýtus. Traduje se totiž, že pavana a gagliarda (gaillarde) k sobě patří pevně a neodělitelně... skoro jako Romeo s Julií. Nechci tu popírat souznění ani jednoho z uvedených párů, ale jak sami račte vědět, i Romeo a Julie dokázali existovat i samostatně a trvalost jejich svazku utužilo více psané slovo a tradovaná legenda, než jejich vlastní prožitky.