Když jsem se poprvé v tanečních textech italské renesance setkala s výrazem pianelle, nechtěla jsem věřit vlastním očím. Neboť byly zmíněny v popisu provádění sequiti scorsi, tedy drobných běhavých krůčků. Výraz pianelle znamená trepky nebo pantofle, a to jsem tehdy naprosto odmítla, a protože (po velmi dlouhééém hledání) jeden z italsko-českých slovníků konečně nabídl pro překlad i  výraz střevíce, využila jsem toho, a nějaké pantofle v souvislosti s tancem zcela pustila z hlavy.

Copak se dá tančit v nazouvacích pantoflích, které není snadné udržet na noze ani na houpačce??

Je to už dost let zpátky, kdy jsem téměř vyděsila jistou zahraniční lektorku tím, že jsem si při gagliardě opřela ruce o boky. Uklidnilo ji až ujištění, že je to jen při tréninku a při tanci už to dělat nebudu – byla přesvědčena, že je to pro dvorský způsob tance zcela nevhodné. Toto gesto však bylo možno spatřit i v kruzích nejvznešenějších. Dáma na obrázku má být totiž francouzská královna Margot.

Dnešním příspěvkem bych ráda přinesla trochu jiný pohled na jeden rozšířený taneční mýtus. Traduje se totiž, že pavana a gagliarda (gaillarde) k sobě patří pevně a neodělitelně... skoro jako Romeo s Julií. Nechci tu popírat souznění ani jednoho z uvedených párů, ale jak sami račte vědět, i Romeo a Julie dokázali existovat i samostatně a trvalost jejich svazku utužilo více psané slovo a tradovaná legenda, než jejich vlastní prožitky.