Vyšlo dne 27.7.2015

Pavana a gagliarda – nerozlučná dvojice

Frank Dicksee: Romeo a Julie (1884)

Dnešním příspěvkem bych ráda přinesla trochu jiný pohled na jeden rozšířený taneční mýtus. Traduje se totiž, že pavana a gagliarda (gaillarde) k sobě patří pevně a neodělitelně... skoro jako Romeo s Julií. Nechci tu popírat souznění ani jednoho z uvedených párů, ale jak sami račte vědět, i Romeo a Julie dokázali existovat i samostatně a trvalost jejich svazku utužilo více psané slovo a tradovaná legenda, než jejich vlastní prožitky.

S pavanou a gagliardou se to má podobně. Dokážou spolu vytvořit efektní a krásný pár, zvláště v případě, kdy je doprovází stejná melodie, která u pavany zazní důstojně a v sudém metru, zatímco gagliarda ji přemění do svižné formy v metru trojném. Nemálo takových dvojic najdeme v renesančních hudebních sbírkách.

Kupodivu, v renesančních tanečních sbírkách se spolu téměř nevyskytují.

Arbeau, který se jako jeden z mála autorů o jejich spojení zmiňuje (Orchésographie, 1589), říká, že po pavaně obvykle následuje gaillarda. Obvykle ovšem neznamená vždy a za všech okolností.

Když Arbeau vypráví, že králům a aristokratům pavana slouží k zahájení slavností a předvedení nádherných šatů a zmiňuje přitom i dlouhé pláště a meče pánů a dlouhé vlečky dam, těžko si lze představit, jak tato honorace v tomtéž ošacení bezprostředně navazuje skočnou gaillardou, nebo rychle odhazuje přebytečné metry látky do rukou pohotových sloužících, aby si mohla pohodlně zadovádět ve variacích pětikroků. To se k úvodu slavnosti nějak nehodí. Lze si ale snadno představit kontrastní dvojici pavana-gaillarda v průběhu slavnosti.

Prameny z italského prostředí se (až na jednu výjimku) o spojení gagliardy s pavanou nezmiňují. Ve sbírce Lutia Compassa Ballo della gagliarda z roku 1560 není o pavaně ani slovo, nevěnovali se jí ve svých sbírkách ani Fabritio Caroso, Cesare Negri, Livio Luppi, Ercole Santucci... To ale ještě neznamená, že by Italové pavanu vůbec netančili, nebo že ji nikdy netančili ve spojení s gagliardou. Může to souviset i s tím, že pavana byla natolik jednoduchá a známá, že ji autoři sbírek nepovažovali za tanec, který je třeba speciálně popisovat.

Gagliardu Italové milovali a tančili s velkou chutí a vynalézavostí. Právě gagliarda dala vyniknout jejich tanečnímu umění, gagliardě také věnovali italští taneční mistři nejvíce prostoru ve svých tanečních sbírkách. V této souvislosti mi přijde poněkud podivná představa, že renesanční Ital, kdykoli dostal chuť zatančit si gagliardu, musel by předtím zatančit pavanu.

Není tedy žádným prohřeškem proti dobovému stylu, jestliže se pavana a gagliarda zatančí samostatně nebo odděleně, jen je třeba vzít v úvahu charakter obou tanců a vhodnost jejich využití v dané situaci.