Vyšlo dne 15.3.2020

Cassandra

Cassandra v provedení tanečního spolku Trinité, slavnosti v Rakovníku, 2002

Pokud znáte Arbeuaovu verzi prolamovaného bránlu Cassandra, zapsanou v Orchésographii, možná se vám na obrázku nebude něco pozdávat. Osoby nejsou v kroužku, pohybují se sice stranou, ale dámy jsou ve výskoku. To přece v Arbeauově zápisu Casandry není. Tak co to má znamenat?

Pamětníci asi budou vědět.

Verze Cassandry, kterou vidíte na obrázku, pochází z tvůrčí dílny paní Zuzany Dostalové, pedagožky taneční konzervatoře v Praze. Je to choreografie novodobá, vznikla někdy ve druhé půlce 90. let 20. století – já se ji naučila na letním kurzu v Berouně roku 1998. Tanec se mi tehdy moc líbil a tančila jsem ho ráda. Má tehdejší zkušenost s historickým tancem netrvala ještě ani rok, teprve jsem se rozkoukávala a začínala hledat, kde a jak k prakticky osvojovaným tancům získám i teoretické podklady a souvislosti.

A tak jsem začala řešit i téma věrohodné dobovosti. Brzy jsem objevila autentické zápisy tanců a naplnilo mě to euforií – konečně si budu moci zatančit svůj oblíbené kousky přesně jako tenkrát!

V případě Cassandry mě ale euforie okamžitě přešla. Ukázalo se totiž, že Arbeauova verze, zaručeně a neoddiskutovatelně původně renesanční (a tudíž SPRÁVNÁ!!!) zdaleka neposkytuje takové taneční potěšení, jako novodobá verze paní Dostálové. Dodnes ji považuji za mistrovský kousek z její tvůrčí dílny.

A tu se nelze vyhnout následující otázce: Je akceptovatelné vytvořit si dnes svůj vlastní tanec na dobovou taneční hudbu, k níž se dochoval rekonstruovatelný zápis?

Máme dvě možnosti:
• trváme na tom, že pokud k dochované hudbě existuje rekonstruovatelný zápis tance, pak se musí tančit jedině tímto způsobem!
• připustíme, že lze vytvořit na známou hudbu s konkrétní choreografií nový tanec, protože i dříve se takové případy stávaly.

Která z těchto možností je správná, to jednoznačně určit nelze, a každý si ji musí vyřešit sám.

Úskalí první volby spočívá v tom, že přísná snaha o dodržení dobovosti nebude dost atraktivní.
Ve druhém případě je zase třeba znát a maximálně dodržet taneční styl, který odpovídá použité hudbě, aby nevznikl nedobový paskvil.

Což splňuje i Cassandra paní Dostálové, která využívá krokového materiálu z první Carosovy sbírky Il Ballarino (1581) a hudby z Arbeauovy Orchésographie (1589). 1) Z hlediska dobovosti tedy problém nevzniká a jediné, co bych upravila kvůli dodržení "dobovosti", je ona zpomalená cadenza v závěru.


1) Ano, Italové v oné době mohli užít francouzskou melodii a vytvořit si na ni komplikovanější choreografii, což se i stalo: stačí porovnat zápisy Branle du Chandelier (Orchésographie, 1581) a Ballo del Fiore (Il Ballarino, 1581).