Kouzlo tanečních pořádků

Jistě nemusím vysvětlovat, co to jsou a k čemu sloužily dávné taneční pořádky, ty malé zdobné lístky, knížečky, i další hezké věcičky se seznamem tanců, k nimž se tužtičkou zapisovala jména... Mnohé dámy si je uchovávaly jako milou vzpomínku na příjemné večery svého mládí. Kdo chce, může se nechat unášet svou fantazií a představovat si tu romantiku, když přišel kavalír a slečna s uzarděním sledovala, jak píše své jméno k prvnímu valčíku. A kdo chce, může se realisticky zamyslet nad tím, jak asi bylo slečně, když se dívala do svého tanečního pořádku na třeba pouhá dvě zapsaná jména. Protože ona knížečka nebyla kouzelná a tanečníky nepřičarovala, o to se musela postarat slečna sama svým půvabem, chováním, a svou taneční a společenskou dovedností.

Zároveň se můžeme zamyslet nad tím, zda tato půvabná dobová záležitost může být prospěšná na dnešních dobových bálech.

Ať se nám to líbí nebo ne, dnešní dobové plesy jsou silně ovlivněny praxí plesů 20. století, kdy hudba hrála zhruba 20 – 25 minut jeden tanec za druhým, a pak byla vyhlášena přestávka. Na nich také mnozí zažili, jaká nelibost u tanečníků nastala, pokud byly přestávky delší, než taneční části. Jenže 19. století to praktikovalo jinak. Po jednotlivých tancích byly přestávky poměrně dlouhé, jednak proto, že dlouhé byly i samotné tance – už jste někdy tančili osmiminutový valčík a hned po něm polku? Nebo čtverylku? A také proto, aby pán svou tanečnici odvedl na její místo, a v klidu došel pro další partnerku. Která se mezitím po tanci vrátila na své místo, nechala si donést občerstvení, prohodila několik vět s ostatními dámami... a určitě nechtěla hned udýchaná vstát a hrnout se do nového tance. Ale dost možná chtěla s kavalírem ještě chvíli promenovat sálem, předvést ostatním, jakého má tanečníka, a bez přímého dohledu gardedámy nerušeně konverzovat. Bály totiž mladým lidem nabízely vítanou příležitost pobýt spolu, a těch ani zdaleka neměli tolik jako dnešní mládež.

Zažila jsem jako okostýmovaná tanečnice "devatenáctkové" bály, kde se skutečně při zahájení rozdávaly taneční pořádky a účastníci si zapisovali své taneční partnery. Dokonce jsem malé osobní taneční pořádky vyzkoušela i na několika svých bálech, ale upustila jsem od nich. Důvodů je více, uvedu jen ten hlavní: komfort účastníků.

Dnes totiž tanečnice s sebou nemívá gardedámu, která by jí taneční pořádek opatrovala a hlídala, že na příští valčík se má dostavit pan prokurista a pak na čtverylku pan adjunkt. Upřímně, dnešní dáma v korzetu a v krinolíně má trochu problém, kam ten pořádek vlastně dát, aby ho měla stále pohotově – protože s pompadůrkou tančit nemá. Dále – dámy, které před 150 lety mohly bál jen prosedět jako garde, dnes s potěšením a skvěle tančí. Jen ty oči některým neslouží tak jako ve dvaceti, a taneční pořádky bývají malé (aby se aspoň pánům vešly do kapes)... což znamená běžet si nasadit brýle na čtení, aby zjistila, kdo je teď na řadě? Dost nepohodlné. Nebo žádat okolostojící, aby jí přečetli, koho má na další tanec a co se vlastně bude tančit? Také na dnešních plesech ani nemíváme mezi jednotlivými tanci dlouhé přestávky, takže může nastat trochu problém, jak a kde se ti dva správně najdou, když vlastně jdou z tance do tance. A konečně – vy na začátku bálu s určitostí víte, jestli se vám za tři hodiny bude chtít tančit a s kým?

A tak bude možná lepší, nechat dávné taneční pořádky časům, pro něž vznikly a pro něž byly určeny. A dnes využít dnešních komunikačních možností (internet a sociální sítě, že...), aby se tanečníci pořadí tanců dozvěděli předem a včas, a velké taneční pořádky umístit na dostupná místa v sále, aby si je mohli podle potřeby kontrolovat a rozhodnout se, co si zatančí. Oni už budou vědět s kým...