Jen po anglicku?

Pod vlivem anglicky psané literatury a ovšem i austenovské filmografie občas vzniká dojem, že veškeré dobové tančení, které má smysl, je zapsáno anglicky a že bez Playfordů bychom si tanečně neškrtli. Že ti Playfordi jsou vlastně zdrojem multiepochálně využitelných tanců a že to bohatě stačí. Zvlášť když nám dalo takovou práci naučit se Hole in the Wall.

Pravda je, ve sbírkách The Dancing Master začalo hodně dobrého, alespoň písemně, to jsou první tištěné prameny obsahující country dances i s figurami tančenými přes několik staletí. Pravda také je, že se v Playfordských sbírkách najdou opravdu pěkné kousky – aby také ne, když je jich přes tisíc, a často s velice hezkou muzikou. Pravda je i to, že jsou mnohem rozmanitější a nápaditější než pozdější country dances z druhé poloviny 18. století, kterých je také požehnaně – aby také ne, když každoročně vycházely tiskem v počtu 24 kousků za laciný peníz.

Ale pravda je i to, že Playfordské sbírky přestaly vycházet roku 1728.

A to, co bylo u Playfordů zajímavé, totiž prostorové řešení, nápadité figury a příjemná muzika, to se pak z Anglie poněkud vytratilo a přestěhovalo na kontinent. Tak by snad stálo za to prozkoumat, co tančili tam?

Jenže to by člověk musel umět francouzsky a německy.
A musel by si připustit, že i mimo anglickou literaturu se najde mnoho pokladů. V oblasti tance opravdu hodně. A pak by zjistil, jak se u Francouzů někdejší playfordské Square dances for eight elegantně proměnily nejprve v cotilliony a později ve čtverylky. A jak Němci prostorově obohatili třeba i obyčejné třípárové longways a jaký je to zážitek zatančit si je na pořádnou muziku. Už jste někdy tančili na Mozarta? Na Haydna a Beethovena? ¹⁾ Já ano, vřele doporučuji.

A krom toho, střední Evropa, anglicky psanou literaturou více než opomíjená, v průběhu druhé poloviny 18. století náramně obohatila taneční repertoár párovými tanci. Navíc byla střední Evropa koncem 18. století úžasnou taneční křižovatkou, v níž se setkávaly taneční vlivy západu i východu a hojně pěstovaly a rozvíjely domácí tradice. Allemande, Ländler – milé taneční hříčky s nenáročnými kroky a půvabnými figurami rukou... Staromilci si mohou ještě dopřát menuet. Modernisté valčík či mazurku, i ty už začaly v 18. století. A co teprve polonéza, vznešená promenáda, v níž zazáří každý, kdo dovede následovat toho, kdo kráčí před ním. Importované anglaises, ecossaises a cotilliony, přetvářené do rozmanitých figur... Čtverylky a contre-danses? Ale samozřejmě, s nadšením! Kolem roku 1800 vynašel německý taneční mistr Trenitz čtverylkovou formu, která byla posléze vřazena do slavné Quadrille-Française a nese jeho (pofrancouzštěné) jméno Trénis.

Konečně i ta Anglie koncem 18. století měla vlastně dost pestrý taneční repertoár, protože samozřejmě zpětně přejímala vlivy z kontinentu. Ovšem jen skupinové, s párovými váhala ještě nějaké to desetiletí. I tak Anglie tančila mnohem zajímavěji, než ukazují ty filmy.

A na závěr: neberu nikomu tance z Playfordských sbírek, jsou skvělé a mám je ráda. Jestli je máte rádi také, tančete si je, kde chcete a v čem chcete. Jen jsem chtěla upozornit, že nejsou to jediné, co se dá tančit v pozdějších obdobích, a že možností je mnohem více.

---