Máme přece návod!

Jakýpak problém – vždyť existují dobové příručky, a v nich autentické návody, jak to dělali tenkrát. Máme to zapsáno, tak si to prostě přečteme, a jdeme na to. A budeme to mít přesně dobově!

Takový bývá postoj člověka, který se s nadšením vrhne do nějakého historického období, a chce to dělat přesně tak, jako tenkrát. Vydrží mu většinou do té doby, než se do toho textu skutečně podívá. Teprve pak třeba zjistí, že je to psáno nějakým divným jazykem (ona i stará čeština bývá dost překvapivá), a nějakým divným písmem a způsobem (např. záměny "u" a "v" nebo "s" a "f" bývaly ještě v renesanci zcela běžné), pokud ne přímo rukopisem. A pokud nadšením badatele neotřese ani setkání s touto nezvyklou formou zápisu, čeká ho ještě tvrdá konfrontace s obsahem a pak se samotnou realizací.

Zkusme si to ověřit na nějaké běžné činnosti dobře známé všem a nahlédněme třeba do staré kuchařské knihy.

A máme tu autentický recept na dobové piškoty: ¹⁾

Vezmi pěknou pšeničnou mouku, zmíchej do ní anýzu, zlejtruj cukr, vlej do tý mouky, udělej z toho těsto jako perníkový. Zkrájej na tenký kousky, velký nebo malý, peč v peci, potři jich po vrchu novejm bílkem s cukrem a růžovou vodou, než je do peci dáš, neb nemusejí bejt uštíralý, ale požloutlý.

Že vám to přijde divné, když neuvádí množství mouky ani cukru? Že nevíte, jak přesně vypadalo tehdejší perníkové těsto? Že nemáte růžovou vodu a vlastně ani pořádně netušíte, co to je? A že už vůbec netušíte, co je to zlejtrovat nebo uštíralý? Ale máte autentický dobový návod!

No dobře, zkusíme podle jiného receptu Jinší piškoty:

Vezmi šest vajec a vod čtyř bílky, zaklektej dobře v hrnci, též jednu škořípku růžový vody a jednu škořípku vína, drobet kolijandru a anýzu. Vezmi jednu libru pěknýho, tlučenýho, přesitýho cukru, zmíchej to s těmi vejci, zklekci trochu. Potom vem pěkný, bílý mouky libru, syp pomalu do těch vajec a cukru a vytluč těsto dobře. Potom nadělaj komůrek z papíru z prstu šíři a z vejší, nalí každý asi půl, potom dej do peci ihned po chlebě. Nechej, ať se čistě vypekou, potom jej vyndej za tepla z papíru, vlož na jinej papír, až se vosuší juž dobře.

To už je lepší, ne? Když tedy zjistíte, kolik tehdy obnášela libra. Ale pořád je toho dost, co přesně nevíte. Jaké víno, bílé nebo červené? A co když to jejich víno bylo jiné, než to naše? A zase ta růžová voda, kterou v Bille nekoupíte. Kromě toho, musíte mít jisté kuchařské zkušenosti, abyste věděli, že je lepší si ty papírové formičky připravit dřív, než se pustíte do těsta, a že nemusíte nutně napřed péct chleba, to bylo jen drobné upozornění, že se nemá plýtvat drahým topivem; tyhle drobné laskominy se přece hravě dopečou, než pec po chlebu vychladne, a není třeba kvůli nim zvlášť zatápět.

Dost možná se vám dílo opravdu povede. Ovšem pokud bude podle stejného receptu postupovat vaše kamarádka, pravděpodobně jí vyjdou jiné piškoty. Dala jiné víno, vynechala nebo na rozdíl od vás sehnala růžovou vodu... a pak si můžete vzájemně ochutnávat, porovnávat rozdíly, vyměňovat zkušenosti... Nebo se zhádat, kdo to má přesnější a autentičtější. Ani vy, ani ona, pravím vám. Protože ani vy ani ona nemáte chlebovou pec. A taky asi nikdo z vás nepoužil ručně vyráběný papír, neb tehdy jiný nebyl.

Velmi podobné je to se zápisy starých tanců. I taneční spisy se vyjadřují svébytným jazykem, najdeme v nich zápisy tanců pojaté zcela volně, a dokonce ve zkratkách, povětšinou nevysvětlených. Někteří autoři sice byli podrobnější a přesnější, ale i ti leckdy v zápisu nedodržovali posloupnost postupu, protože ji lidé znali z  praxe nebo z jejich výuky, a i u nich narazíte na pojmy, které nejsou vysvětlené, protože tehdy je lidé prostě znali.

A i v této oblasti se můžeme vzájemně inspirovat a respektovat své zkušenosti a výsledky, nebo se dohadovat a handrkovat, kdo to má historicky správněji.

Díky všem, kteří jsou schopni té první varianty!

---