Pánský slunečník

V 19. století jsme zvyklí chápat slunečník jako čistě dámskou rekvizitu. Ale proč vlastně? Copak se nemohli před spalujícím slunečním žárem chránit i pánové? Je tak příjemné ukrýt se do stínu, tak proč si svůj vlastní nenosit s sebou?

V minulosti to pánové opravdu dělali. A nemuseli se jen schovávat pod slunečníček své dámy.

Jak vypadal pánský slunečník? Jistěže to nebyla nějaká titěrnost ozdobená kanýrky, mašlemi a krajkami. Šlo o ryze praktickou záležitost s jednoznačným účelem – chránit proti slunečním paprskům (a nejspíš i proti dešti, když bylo třeba). Pokud měli pánové venku co dělat a strávit tam delší dobu na slunci, pak asi nebylo nad čím váhat. Kdo si zdroj stínu mohl opatřit, ten to taky udělal.

Dámský slunečník v pánské ruce ovšem poznáme na první pohled:

Zato u obou děl Francisca Goyi můžeme hádat: je ten slunečník její nebo spíš jeho?

Jisté je, že pokud se pán pohyboval v krajinách, kde slunce pražilo o sto šest, ochrana proti němu byla velmi žádoucí. Zde dva cestující po sluncem zalité Itálii; dělí je tři staletí, stupeň urozenosti, jeden na koni, druhý na oslu, a přece mají něco společného:

Z českého prostředí se nám obrazový doklad asi nedochoval, aspoň jsem žádný nenašla. Ale máme krásný doklad písemný. Zanechal nám jej Ignát Herrmann, vynikající pozorovatel a mistr literární drobnokresby pražského života 19. století. ¹⁾ Slunečník se tam ocitá v ruce dobře situovaného hejska, který se ovšem vydává za pouhého krejčovského pomocníka, aby se snadněji dostal k pěkné chudé dívce, v pochybné naději, že u ní lehce a bez závazků dosáhne potěšení, na které by u slečny z lepších vrstev nesměl ani pomyslet. Umluví to děvče na výlet a protože je horký slunečný den, vezme si ke svému ošuntělému převleku slunečník... a nikomu to tam nepřijde divné. Evidentně to byla u pánů napříč společenskými vrstvami běžná věc i v Čechách.

---