Vyšlo dne 31.5.2021

Pradlenky... a ty další tři

Splendor solis, 1582, Pradleny

Občas jsem dostávala otázku asi tohoto znění:
Prosímtě, jak se mají správně tančit ty čtyři bránly, jak jsou tam ty pradlenky, a ty další, co si nemůžu vzpomenout... a jak jdou správně po sobě?

Otázka bývala motivována přesvědčením, že tyto čtyři bránly neoddělitelně patří k sobě, a že to tak zapsal už sám Arbeau. A jak už to tak v životě chodí, něco pravdy na tom je, a zároveň je to všechno trochu jinak.

Jde o tyto čtyři bránly:
Branle des Lavandieres
Branle des Sabots
Branle des Pois
Branle des Chevaux

Takže Pradlenky, Dřeváčkový, Hráškový a Koňský. Kdo by je neznal, že?

A jak je s nimi tedy u Arbeua? Můžete se o tom přesvědčit sami, když se podíváte do Orchésographie; bude to chtít ovšem trochu luštění. Zjistíte tam, že Arbeau všechny čtyři bránly opravdu zapsal, a to natolik podrobně, aby se dnes daly zrekonstruovat hudebně i pohybově. Všechny čtyři jsou spolu s několika dalšími uvedeny ve skupině, kterou Arbeau nazývá branles morgues, což lze volně přeložit jako hrané či pitvorné bránly. Arbeau ale u těchto branles morgues žádné svity neuvádí, a naše čtyři bránly dokonce neuvádí ani v pořadí za sebou.

Jak tedy ona svita vznikla?

La Fiamma, Branle des Chevaux, Český Krumlov (sál Prelatury), 22.7.2000

To bylo dávno, ještě v minulém tisíciletí. A ony čtyři bránly byly takto spojeny kvůli jevištním účelům, a navíc ještě lehce upraveny. Je možné, že se tak stalo už za protektorátu, kdy Jarmila Kröschlová v roce 1943 se svým (ryze dívčím) souborem připravila představení složené z Arbeauových tanců. Jisté však je, že v 90. letech tuto čtyřbránlovou suitu zařazoval na závěr svých tanečních vystoupení populární soubor La Fiamma, k němuž tehdy mnozí právem vzhlíželi jako k nedostižnému vzoru. A jistěže svůj vzor napodobovali. Ti, kteří napodobovali bez přemýšlení, samozřejmě museli dojít k přesvědčení, že tyto čtyři bránly jen takto a ne jinak.

Nutno přiznat, že v tomto spojení opravdu fungují velmi dobře. Stejně tak dobře ale fungují, když je různě zpřeházíte, některý vynecháte, nebo k nim přidáte třeba Branle Pinagay... Už Arbeau svému učedníku Capriolovi sdělil: "Copak nevíte, že z rozmanitosti pramení potěšení a že opakování stejného je únavné?"

Můj vztah k této konkrétní bránlové svitě je podobný jako k vanilkovým rohlíčkům:
• umím je, ale na rozdíl od dřívějška už je nedělám;
• když je přede mě někdo naservíruje, třeba se do nich pustím, a možná i s chutí, pokud je v nich hodně lískových oříšků, pardon, pokud je to v příjemné veselé společnosti;
• ale nevyhledávám je, protože už jsem si jich užila dost a momentálně dávám přednost klobáskám či jiným tancům.