Vyšlo dne 5.9.2022

Mýty kolem longwayů

Znáte tance typu longway? To jsou ty, v nichž se seřadí více párů za sebou do zástupu, sousední páry spolu zatančí, přičemž si vymění místa. Začaly být populární v 17. století v Anglii, během 18. století s úspěchem pronikly na kontinent i do zámoří, a dočkaly se mnoha modifikací, některé formy jsou oblíbené dodnes i mimo historické tančení.

Pronikly dokonce i do dobových filmů, především těch, které byly natočeny podle knih Jane Austen. Téměř povinnou scénou těchto pohyblivých obrázků je tanec v dlouhatáááánském zástupu, jímž ústřední pár postupně tanečně prochází, aby si přitom sdělil nebo prožil něco důležitého.

Možná i pod vlivem těchto filmů panuje názor, že pro longway je zapotřebí velké, ale opravdu velké množství párů. Což vůbec není podmínkou a je to první z longwayských mýtů.

Když se podíváme k panu Playfordovi do oněch nejstarších dochovaných pramenů (od 1651), najdeme longways pro tři a čtyři páry, které kvůli figurám skutečně vyžadují přesný počet párů. Najdeme ovšem také longway for as many as will. Což neznamená "sežeňte si co nejvíc párů", ale přesně to, co se tam píše: "kolik jich bude, tolik jich to tančí". Tedy je jedno, jestli tři nebo čtyři. Nebo i pět, šest. A nebo i jenom dva. 1)

Všichni víme, jaké situace nastávají, když si chce společnost zatančit tanec určený přesnému počtu lidí, a jeden pár chybí, nebo dva přebývají. Longway for as many as will tuto situaci dokonale řeší ke spokojenosti všech. Ano, tak chytře je to vymyšleno, na počtu skutečně nezáleží. I to je možná důvodem, proč ke konci 17. století longways pro libovolný počet párů začínají v tanečních sbírkách výrazně přibývat.

Jsou dokonce longways, které je přímo potěšením zatančit jen ve dvou párech. 2)

Vlastně, máte-li párů opravdu hodně, pak se těm, kteří začali na konci dole, může stát, že se jen po každé sloce posunou o místo nahoru, a nikdy se nestanou "jedničkami", protože hudba prostě tak dlouho nehraje. A oni se vůbec nedostanou k tomu, aby si zatančili tu zajímavější část. Zvláště bolestné je to u tanců s třípárovou progresí (běžné u longways a kolonových tanců z konce 18. století), tam bývá postup nahoru velmi zdlouhavý. 3)

1) Tanec New Boe peep by šel dokonce zatančit v jediném(!) páru, protože v něm spolu vstupují do interakce pouze taneční partneři a další páry k tomu nepotřebují.

2) Osobně odzkoušeno s tanci Cold and Raw, Jack's Maggot, Mr. Beveridge's Maggot, Queen's Jig. Je jich samozřejmě víc, doporučuji prozkoušet.

3) Proto se např. dnešní skotské tance s třípárovou progresí tančí ve čtyřpárových setech a 8 slokách, je to sestava, v níž se maximálně tančí a minimálně stojí.

Rubriky: 18. století, Baroko, Country dances, Kontratance, Taneční mýty